Dej si Restart v Jičíně

Nejlepší plány bývají ty, co se zrodí na poslední chvíli, ale o to víc pak za to stojí.

Když jsem si jednou takhle odpoledne prohlížela akce, co na mě na facebooku vyskočily, upoutal mě tradiční pochod Rumcajse v Jičíně, který se chodí každoročně koncem března. Přistála mi v hlavě myšlenka z loňského roku, kdy jsme vyrazily s holkama na víkendový wellness do Jičína a druhý den u boží snídaně jsme z okna koukaly na hromady lidí, co se vydaly na tenhle jarní pochod. V duchu jsem si řikala, to by bylo fajn se taky zúčastnit a dokonce i samotný číšník u snídaně nás lákal a naznačoval, že to bývá velká akce. Takže jsme si to letos s dětmi nemohli nechat ujít.

A tak se zrodila myšlenka na výlet a ne tak ledajaký. Vzpomínka na wellness mi navodila nápad dát si znova tuhle boží snídani, tentokrát s rodinou, a pak vklidu a s plným břichem vyrazit nachodit nějaké ty kilometry. Takže v pátek v brzkém odpoledni jsme vyrazili směr Jičín do hotelu Restart.

Popravdě předem musím říct, že tohle úplně není typ hotelů, co bych s dětmi vyhledávala a asi bych ho sama nevybrala. Ale vzhledem k tomu, že jsme chtěli využít aquacentrum, které se dá projít přímo hotelem a je prakticky ve stejné budově a zároveň si odpočinout, dát dobrou večeři i snídani, bylo jasno. A myslím, že k samotnému pobytu jsme opravdu neměli co vytknout.

Hned po přijezdu do toho prakticky nejvyššího věžáku, který je vidět už z dálky a nabízí zároveň i krásné výhledy třeba i na Zebín, jsme odložili věci do pokoje a vyrazili s dětmi do aquacentra. Ty byly samozřejmě nadšené.

Součástí centra je dětské brouzdaliště, tobogán, plavecký a dětský bazén, dvě vířivky a vodní řeka se saunou. Zkrátka prostory jsou velké a je z čeho vybírat. Strávili jsme zde příjemné dvě hodinky a po převlečení do suchého jsme ihned sešli dolů do hotelové restaurace, kde jsme měli zarezervovanou i večeři, která se podávala do osmi večer. Restaurace je moc pěkná a rozdělená do útulné místnosti s přítmým a krásnými vystavenými dorty lákajícími k nakousnutí.

Druhá část je v podstatě větší hala s velikou herničkou, kde je to sice celkově rušnější, ale děti se zde neskutečně vyřádí a vy aspoň vklidu najíte. I když to zde v porovnání s první variantou romantikou nezavání. V této části se podávají večeře pro ubytované a na stolech jsou rovnou čísla pokojů, které mají zarezervovanou večeři. V našem případě bylo opravdu zrovna narváno a na jídlo jsme poměrně čekali, protože byl všude frmol, a navíc pátek. Ale to nám nevadilo, obsluha byla milá a děti v herničce spokojené.

Na výběr byly i pizzy, na kterých si pošmákly děti. Celkem si tak v rámci večeře sestavíte tříchodové menu složené z polévky, hlavního jídla a zákusku. Téměř s desátou hodinou jsme se vydali zpátky na pokoj do pelechu, kde jsme hned zalehli, abychom včas vstali a vychutnali si opravdu výtečnou snídani.

Ta byla opravdu božská, musím říct, že lepší výběr jsem snad neměla. Mají tam prostě všechno. Nandejte si třeba lívance a ozdobte si je sami podle chuti vším možným, dejte si vajíčka, fazole, klobásky, pomazánky, ovesnou nebo moji oblíbenou krupicovou kaši, musli, samozřejmě šunku a sýry, párečky, bezlepkové pečivo, jogurty, bobíky, ovoce a zeleninu, actimel nebo velké množství sladkého, které mi ráno u kafe rozhodně němůže chybět. Minidonutky, muffinky, bábovky…prostě paráda. A pozor, dospělí, i ranní mimosu si zde namícháte 🙂 No a pak se ještě donutit s plným břichem jít na pochod.

Ale tak samozřejmě jsme sem nejeli kvůli snídani ehm, ale kvůli pochodu, takže hurá na start, na Žižkovo náměstí. Tam jsme si podle počtu kilometrů vybrali, u kterého stánku se zaregistrujeme. Tentokrát jsme to nepřeháněli a vzhledem k tomu, že po cestě bylo i dost zastávek pro děti a počasí nejisté, zvolili jsme pochod o délce 7 km.

Hned na první zastávce u skákacího hradu si to děti užily. Další zajímavé zastávky následovaly ve Valdštejnské lodžii, například ukázka zachranářského vozu, dílničky a samozřejmě i možnost občerstvení. Po nasbírání razítek se spustil menší slejvák, ale i to nás samozřejmě neodradilo. Příjemnou procházkou jsme se pomalu přiblížili k poslední zastávce Pod Čeřovkou.

Vyběhli jsem po svých na kopeček až na vrch Čeřovky, kde se nachází malá rozhledna Milohlídka. I když byl teda celkem fičák, vydali jsme se i po schodech nahoru na rozhlednu, za odměnu pak dali po seběhnutí menší občerstvení a děti si vybarvily omalovánky s námětem Rumcajse a Manky.

Pak už jsme svým tempem zvolna doputovali až do cíle, resp. původního místa startu, který byl zároveň i cílem a konečnou naší cesty. Procházka byla příjemná a vzhledem k aprílovému počasí, kdy nás doprovázelo sluníčko, liják i fičák, byla na počet kilometrů zcela dostačující. Rádi se sem příští rok na 57.ročník pochodu zase vrátíme.